Jak mohou města lépe přistupovat k vodě a těžit z ní?

Od počátků průmyslové revoluce jsme začali významně krotit a upravovat říční toky. Abychom získali dostatek místa a předešli jsme škodám způsobenými povodněmi, rozhodli jsme se v městském prostředí řeky zkanalizovat a zasadit do hladkého koryta. Řeky tak až do dnešních dní odvádějí z měst vodu bez způsobení významnějších škod, ale zároveň představují ohrožení pro obce položené dále po toku a během horkých dní nepomáhají naše města ochlazovat.

Kromě zásahů do přirozeného charakteru říčních koryt nepřispívají k situaci vody ve městech ani rozšiřování zastavěných a zpevněných ploch. Během intenzivních bouřek tak např. z ploch nákupních center odtéká významný podíl srážek přes kanalizace do vodních toků a je tak zamezeno vsaku vody a jejímu pozdějšímu výparu. Výpar ve městech vede k ochlazování venkovního prostoru, což přijde vhod především v letních měsících. Odpařená voda z měst je navíc nezbytná pro funkci malého vodního cyklu, kdy je výpar do krajiny navracen v podobě srážek, a to přibližně ve stejné lokalitě, odkud se voda odpařila. Vysoký podíl zastavěných ploch na úkor vodních prvků a zeleně je tak během horkých dní příčinou přehřívání města. Silné proudění teplého vzduchu, které odnáší vlhkost do vyšších vrstev atmosféry a vytváří tzv. efekt tepelného ostrova města, je odpovědné za ztrátu vody z měst, menší úhrny trvalejších srážek a podporu vzniku přívalových dešťů a s nimi i riziko výskytu náhlé povodně.

V současných podmínkách měnícího se klimatu spojených s předpověďmi rostoucích teplot a rizika četnějšího výskytu intenzivních přívalových srážek představují dosavadní způsoby hospodaření s vodou ve městech spíše zdroj dalších problémů, než jejich řešení. Existující opatření přitom nabízejí funkční řešení a přináší s sebou také další benefity. Příklady dobré praxe z řady zahraničních a českých měst ukazují, že vhodná opatření se také spolupodílejí na vytváření atraktivního prostředí v rámci měst, kdy např. revitalizované řeky slouží pro účely rekreace a vedou ke zvýšení biodiverzity ve městech.

Jak řešit nedostatek vody ve městech?

Problém vln horka během letních měsíců trápí především velká města s hustou dopravní sítí, zástavbou a s nízkým podílem zeleně. Běžně používané stavební materiály ve městech akumulují sluneční energii, kterou dlouho do noci vyzařují zpět. Zvýšení podílu zeleně je jedním z žádaných opatření, pro které se však v husté městské zástavbě pouze obtížně nalézá vhodné místo. Významným trendem je tak umístění zeleně na fasády budov v podobě vertikálních zahrad s kapénkovou závlahou. Ty mohou snížit teplotu povrchu budovy, mírnit výkyvy teplot v budově v průběhu celého roku a výrazně snížit nežádoucí úniky tepla z budovy. Z těchto důvodů tak např. Vídeň do budoucna plánuje zavést povinný minimální podíl 60 % zelených fasád a střech na zástavbě.

Obdobnou strategii zvolil také Hamburk, který u všech novostaveb s více než 90% podílem zpevněných ploch vyžaduje zelené střechy. Na zelených střechách dochází ke zpomalení povrchového odtoku, jeho následnému výparu či akumulaci v odpovídajících nádržích, ze kterých je srážková voda využita např. k závlaze. Podle měření v Hamburku může při srovnání zelených a konvenčních střech činit rozdíl teplot až 30°C. Střecha tamního ministerstva životního prostředí a energetiky je navíc ukázkovým příkladem pozitivního vlivu na podporu rozvoje biodiverzity, jelikož se stala hnízdištěm pro několik ptačích druhů.

Zelené střechy sice podporují pomalejší odtok srážek z města a jejich následné využití, avšak neřeší vysoké teploty na úrovni ulic a veřejných prostor, kde lidé letní teploty intenzivně pociťují. Jedním z přístupů modro-zelené infrastruktury je tzv. decentralizace odvodňovacího systému města, kdy je dešťová voda oddělena od hlavní stokové sítě systémy povrchových i podpovrchových kanálů a zatravněných průlehů, do kterých je voda sváděna. Výsledný efekt přispívá jak ke zlepšení mikroklimatu města, tak k estetickému vzhledu ulic a mimo jiné poskytuje odlehčení kanalizaci i čistírnám odpadních vod během intenzivních srážek. Řada měst již zakomponovala tyto prvky do veřejného prostoru a některá vybudovala celé čtvrti, kde územní plánování proběhlo současně s návrhem hospodaření s dešťovou vodou. Příkladem může být čtvrť Ørestad v Kodani, kde byl vybudován systém povrchových kanálů svádějící vodu z nepropustných povrchů a střech do soustavy 15 km menších a větších kanálů. Relativně čistý odtok ze střech je přímo zaústěn do kanálů a odtok z komunikací je odváděn jiným systémem a předčišťován. Konečným místem srážkových vod je jezero, které nemá již žádný další zdroj vody a tamním obyvatelům slouží také jako koupaliště.

Neodmyslitelnou součástí měst je doprava a transport obyvatel, k čemuž jsou vyžadovány zpevněné povrchy, u nichž se nabízí možnost využít různé zasakovací rošty umožňující vsak vody mezerami v síti roštu a zamezení zhutnění půdy pod povrchem vlivem efektivnějšího rozložení váhy do plochy. Proto jsou takováto opatření často aplikována např. na parkovištích, jako je tomu ve Štruncových sadech v Plzni. Kyprá půda pod povrchem je důležitá nejen pro efektivní vsakování dešťové vody, ale také pro prodloužení životnosti městské zeleně, především stromů. Pro ty představuje zhutnělá půda degradaci kořenů, což vede k úhynu stromu. Praha již na několika místech aplikovala tzv. prokořenitelné buňky, které mají stromům zajistit dostatečný podzemní prostor pro růst jejich kořenů, kterého v městském prostředí bývá nedostatek, a také podpořit vsak dešťové vody.

Jaká opatření pomáhají prevenci vzniku povodní ve městě?

Tak jak voda v parných dnech představuje vítaný prvek, během přívalových i trvalých dešťů může pro města znamenat riziko vzniku povodní. Města mohou přistoupit k řešení tohoto problému podle individuální situace a možností. Jednou z nich je zdržení povodňové vlny a její rozlití ještě před vstupem do samotného města, pro což jsou často využíván poldry. Jeden takový byl vybudován také v extravilánu Prahy v městské části Čihadla již v 80. letech 20. století. Protékající tok Svéprávického potoka byl však nesmyslně zregulován a omezoval dřívější rozliv z koryta a podporoval tak rychlejší nástup povodně a zvýšení jejího objemu. V roce 2015 byla dokončena revitalizace celého prostoru poldru, včetně odtěžení skládkovaného stavebního odpadu a revitalizace koryta toku. Výsledkem je tak ochranný a rekreační prostor sloužící pro odpočinek i pro osvětu. V místě došlo také ke vzniku řady vodních biotopů a nárůstu biodiverzity.

Revitalizační opatření jako prevence proti povodním zvolil také Mnichov již v polovině 90. let, když zpřístupnil v intravilánu města úsek řeky Isar. Hlavním účelem bylo zvýšení protipovodňové ochrany, zadržení vody ve městě, zvýšení ekologické hodnoty toku a poskytnutí rekreačního místa tamním obyvatelům. Původně betonové koryto tak dostalo svůj přirozený charakter se širokými štěrkovými lavicemi, které jsou v létě často vyhledávané lidmi pro odpočinek. Kromě pozitivního přijetí revitalizace obyvateli Mnichova opatření přineslo také řadu dalších benefitů, když během povodňových událostí v roce 2005 významným vlivem snížilo míru škod ve městě.

Každé z prezentovaných měst je svým způsobem jedinečné v tom, jak přistoupilo k řešení svých problémů, a může tak poskytnout cenné příklady úspěšného využití potenciálu vody v městském prostředí. Varianta hledání řešení na vlastní pěst může být velmi vysilující, ale sdílením a hledáním dobré praxe se zvyšuje pravděpodobnost aplikace již fungujících metod a strategií. V rámci sítě URBACT Resilience Europe proto vznikla síť jedenácti měst, které sdílejí informace ohledně adaptability na řadu problémů včetně klimatických změn. Napříč Evropou přitom existuje celá řada dalších příkladů, které ukazují, že bez ohledu na typ problému je vždy možné najít řešení a inspirovat sebe i ostatní.

Autorka článku: Nikol Zelíková