Může participativní demokracie zachránit demokracii?

Dokonce ani místní vlády nejsou klidné a čelí stejné situaci jako vlády na národní úrovni a zdá se, že nedisponují patřičnými kompetencemi, které by jim umožňovaly pružně reagovat na požadavky občanů. Uvědomují si ale, že je nezbytná lepší spolupráce a že je třeba zapojit občany do rozhodovacích procesů a do správy na lokální úrovni. Mezi těmito uvědomělými městy se našlo 8 statečných, která se rozhodla vydat na odvážnou cestu participativní demokracie.

Těchto 8 měst se díky programu URBACT spojilo v síti ActiveCitizens (Aktivní občané, pozn. překl.) Z hlediska populační velikosti se jedná o města mezi 35 000 a 95 000 obyvateli nacházející se napříč celou Evropou. Od Portugalska (Santa Maria da Feira), přes Francii (Agen a Saint Quentin), Itálii (Cento), Německo (Dinslaken), Českou republiku (Hradec Králové), Rumunsko (Bistrita) až po Estonsko (Tartu). Tato města mají své vlastní různorodé zkušenosti s participativními přístupy, některá tyto postupy již ve svém městě zavedla, i když jsou teprve v počátcích. Všechna však mají pocit, že mohou v této cestě dále pokračovat tak, že se spojí a navzájem se budou učit jeden od druhého.

Ambice sítě ActiveCitizens jsou jasné: jak lépe zapojit občany do místní správy měst? Nabízí se však otázka: k čemu je to vlastně nutné? Důvodů je hned několik – protože věříme, že zapojením občanů do místní správy můžeme vytvářet lepší politiky, služby a lepší město jako celek. Efektivnější město. Perspektivnější město. Přizpůsobivější město.

„Ale proč bychom měli zapojovat právě občany do správy věcí veřejných? Od toho máme přeci volené zástupce! To je princip zastupitelské demokracie!“

Ano, zásada principu zastupitelské demokracie je jasná. Zástupci jsou voleni, aby zastupovali občany a vládli tzv. „jejich jménem“. To také dělají. V mnoha případech ale bohužel nezastupují zájmy dostatku občanů. A i kdyby zastupovali zájmy všech, co jim brání v tom, aby se při rozhodování radili s občany? Města dnes obecně uznávají, že integrace (v některých případech) určitého počtu občanů do rozhodovacího procesu může být nejen užitečná, ale především nezbytná.

Občanská participace? Jen to ne!

Je jasné, že ne všichni představitelé měst i státu jsou přesvědčeni o přidané hodnotě občanské participace na správě věcí veřejných. Důvodů pro nezavádění participace je mnoho. Abychom je mohli identifikovat, vyvinuli jsme v rámci sítě ActiveCitizens karetní hru s názvem: Citizen participation? Hell no! (Občanská participace? Jen to ne!, pozn. překl.) Tato hra sestává ze 42 důvodů pro nezavádění občanské participace. Města této sítě byla požádána, aby si vybrala důvody, které nejčastěji slyší v rámci svých správních orgánů popř. v rámci kolegia. Mezi nejčastější důvody patří: „občanská participace zpomaluje každý proces/projekt“, „občanská participace je zbytečná, protože občané nejsou odborníky“, „práce s občany je příliš komplikovaná a složitá“, „občané si více stěžují na problémy, než aby se zabývali jejich řešeními“, „občané nemají zájem o veřejné záležitosti a akce“, „není potřeba občanské participace, již spolupracujeme s nevládními organizacemi, odbory a sdružením spotřebitelů“, „rozhovory s občany vždy zůstávají na povrchní úrovni bez hloubky“.

Ano. Bylo by na dlouho, kdybychom všechny tyto „důvody“ rozebírali.

Ale… „co vlastně chcete?“

Existuje mnoho důvodů, které by mohly město motivovat k zapojení do takové sítě, kterou je právě ActiveCitizens. Všechna zapojená města byla požádána, aby vyjádřila, jaká byla jejich motivace… a zde je pouze malý výběr těch nejčastějších odpovědí:

• Chceme rozvíjet kulturu participace a smysl pro kreativní občanství.
• Chceme obnovit důvěru občanů v městskou správu.
• Chceme, aby občané společně s námi vytvářeli řešení (nápady, plány, programy, akce) a správu města.
• Chceme usnadnit dialog mezi volenými zástupci a občany.
• Chceme shromažďovat názory občanů týkající se veřejných záležitostí a jednání.
• Chceme, aby se občané aktivně podíleli na projektech a rozhodovali o územním plánování.

Tento soubor motivací zdůrazňuje rozmanitost cílů (ale také výzev), které města chtějí řešit prostřednictvím občanské participace: od důvěry k dialogu, od konzultací ke spoluvytváření, od konkrétních projektů po veřejnou agendu a další.

„Jakmile zavedete participativní metody, uvědomíte si, že existuje mnoho věcí, se kterými nejste jako městská správa spokojeni.“

Všechna města, která mají nějaké zkušenosti s občanskou participací, nejsou 100% spokojena s tím, jak je tento systém v jejich městě nastaven. „V prvé řadě se vždy objevují ti samí lidé“. Jedná se o takzvané „obvyklé podezřelé“, kterými jsou nejčastěji senioři v důchodu. „To pro městskou správu není uspokojivá zpětná vazba“. Města ve skutečnosti chtějí, aby byly přítomní občané co nejrozmanitější a nejreprezentativnější. „Občané mají tendenci hovořit pouze za sebe a za svůj osobní prospěch, ale ne pro společné dobro všech“, nicméně úkolem představitelů měst je zajistit, aby veřejné politiky a služby skutečně směřovaly ke společnému dobru. „V sousedských radách jsme rozhodli, že zástupci budou voleni občany, ale zjišťujeme, že jakmile jsou tito zástupci zvoleni, pak je už občané dále neoslovují“. I když původní myšlenkou bylo dát občanům moc, podařilo se nám vytvořit novou formu ne zrovna dobře fungující „zastupitelské demokracie“ na mikroúrovni sousedství, namísto městské úrovně. Všechna města samozřejmě experimentují, testují, zkoumají a poučují se ze svých experimentů, z toho co se osvědčilo, z toho co se neosvědčilo a následně revidují své přístupy a přizpůsobují se. A k tomu přispívají i občané (žádající o konkrétní školení, navrhující změny atd.). Obě strany se musí naučit, jak lépe spolupracovat, jelikož u této tématiky se pro ně nejedná o přirozenou situaci.

Máme naději, ale už nemůžeme dál nic odkládat

Participativní demokracie je bezpochyby tématem, které je v módě. Počet článků, zpráv, příspěvků, knih, případových studií na téma participativní demokracie se v posledním desetiletí množí jako nikdy předtím. Zároveň se rozšiřují sady nástrojů, pokyny a příručky všeho druhu, které mají města podporovat při implementaci participativních přístupů ve své správě. Tato trendy tématika se však neobejde bez rizika. Vzhledem k tomu, že dané téma se stává jedním z nástrojů, které by každé město mělo být schopno využívat, mají některá města tendenci uplatňovat participativní přístupy buď špatnými způsoby (nástroje, metody) nebo ze špatných důvodů (falešné motivy, skrytá agenda), což vede k tomu, co by se dalo nazvat „falešná občanská participace“. A to může mít devastující dopad na demokracii. Abychom byli zcela upřímní, počet aktivních občanů, kteří se chtějí do určité míry účastnit rozhodovacích procesů, (prozatím) nejsou miliony. Falešná participace veřejnosti tedy může přesvědčit aktivní občany, že participativní metody jsou pouze procesy dělané „na oko“, aby byly obě strany spokojeny, ale bez požadovaných výsledků. A to je velkým zklamáním. V konečném důsledku pak klesá důvěra občanů v politiku a samotný demokratický model. Existuje však naděje, protože občané jsou uvědomělí a ochotní spolupracovat s městskou správou a samotná městská správa (např. správy měst ze sítě ActiveCitizens) je také stále více nakloněna jít směrem k více participativní demokracii a chce dělat věci správně, což znamená poctivě, transparentně, s péčí a dávkou empatie.