Může být Evropa do roku 2030 udržitelná? Pouze pokud města půjdou příkladem

Letos v lednu zveřejnila Evropská komise dlouho očekáváný diskusní dokument, ve kterém navrhuje strategii EU pro zvládání dvou největších hrozeb současnosti: chudoby a klimatické změny. Po třech letech příprav stvrzuje tento dokument unijní závazek pro vybudování udržitelné ekonomiky do roku 2030. Zpráva se odvolává na 17 cílů udržitelného rozvoje OSN (SDGs) a identifikuje několik oblastí, do kterých by se mělo investovat. Cirkulární ekonomika, digitalizace a zelená mobilita jsou vyčleněny jako konkrétní priority, které by měly být integrovány do širšího „globálního krizového plánu“. Zpráva také objasňuje, že takový plán není pouze o prevenci katastrof, ale také o zlepšení kvality života všech živých bytostí.

Držení se takového rámce je jistě pozitivním vývojem. Je stále zjevnější, že environmentální problémy je třeba řešit. Nové studie odhalují míru destrukce biologické rozmanitosti a mnozí kritizují Komisi, že v řešení problémů nepodniká patřičné kroky. Od demonstrací ve školách, přes demonstrace proti vyhynutí po návrhy nových zelených řešení, občané se po celém světě dožadují plánu změny založené na konkrétních opatřeních. Zpráva bohužel nabízí jen málo takových řešení. Patrizia Heideggerová, ředitelka Globální politiky a udržitelnosti (Global Policies and Sustainability) pro Evropskou environmentální kancelář (EEB) nedávno uvedla:

„Čas na odpověď byl v roce 2015, kdy EU a její členské státy podepsaly SDG. Nyní je čas na ambicióznější závazky […] EU má jednu z nejhorších environmentálních stop na osobu na světě s neudržitelným způsobem života, založeným na vykořisťování zdrojů a pracovní síly z jiných částí světa. Ekonomika budoucnosti musí brát v úvahu environmentální a sociální dopady i za našimi hranicemi, a ne žít v iluzi nízkouhlíkové Evropy, efektní z hlediska zdrojů, která svou produkci, náročnou na zdroje, vyváží do jiných částí světa“.

Existují zde i další znepokojivé záležitosti, které jsou blíže našemu domovu. Zatímco zpráva znovu zdůrazňuje, že cíle udržitelného rozvoje (SDGs) budou sloužit jako pomocná ruka pro budoucí strategii, podrobnější inspekce odhaluje, že to ve skutečnosti bude z velké části na základě rozhodnutí členských států, jak je implementovat. Jak uvádí zpráva, vlády členských států nebudou do ničeho „nuceny“ a dodává, že naopak budou mít „více svobody“ rozhodovat „zda a jak přizpůsobí svou práci“ podle daného plánu. Vzhledem k tendenci vlád obcházet právní předpisy EU – natož nezávazné cíle – je jen málo pravděpodobné, že zde uvedená opatření budou dostačující na to, aby čelila budoucím výzvám.

Co to znamená pro představitele měst?

Vzhledem k tomu, že se národní a nadnárodní instituce střetávají se svými příslušnými povinnostmi, budou města hrát klíčovou roli v případném úspěchu či neúspěchu cílů dokumentu. Do roku 2050 bude 80 procent Evropanů žít v městských oblastech. Jen tento fakt sám o sobě ukazuje, jak schopnost měst přizpůsobit se globálním trendům a zavádět nové postupy, bude určovat globální trendy. Odpověď platformy složené z více stakeholderů zdůrazňuje tento fakt pravděpodobně více než dokument Komise. Zatímco nadnárodní instituce hrají zásadní roli při utváření strategie, uvádí se v nich, že města samotná mají odpovídající demokratické struktury, které umožňují implementaci změn s vysokou efektivností. Tím, že „pečlivě budují vlastnictví mezi obyvateli“ a „berou v úvahu územní specifika, kulturní vzorce a očekávání“, mohou městští aktéři sloužit jako předvoj pro změnu.

Celkový obraz však není ani zdaleka růžový. Jeden z nejvíce znepokojivých výstupů diskusního dokumentu je relativní nepřipravenost měst čelit budoucím výzvám. Čísla jsou tristní. Jak ukazuje výzkum, jen 26 procent měst EU a 40 procent velkých měst (více než 150 000 obyvatel) má plány adaptace na budoucnost založené na udržitelných modelech. Pokud zde nedojde ke změně, jsou jakékoli pokusy implementace cílů na nadnárodní úrovni odsouzeny k neúspěchu. Od Komise by se dal přirozeně očekávat obsáhlý soubor pokynů, který by stanovil, jak se této katastrofě vyhnout. Jak již však bylo zmíněno, jakékoli pokyny ve zprávě zde chybí. Přestože diskusní dokument směruje představitele měst ke stávajícím iniciativám jako je např. Pakt starostů pro klima a energii (Covenant of Mayors: for climate and energy), Evropská cena za udržitelnost (European Sustainability Award) a Městská agenda pro EU (Urban Agenda for the EU), chybí zde poskytování více strukturovanějších politických doporučení. Vzhledem k rozsahu nouze které čelíme, je absence jakéhokoli systematického protokolu bezpochyby zklamáním.

Co je třeba udělat?

V posledních několika měsících ovládla novinové titulky Greta Thunbergová se svou upřímnou a nekompromisní výzvou k akci ohledně klimatické nouze. Její zpráva „Náš dům hoří“ je připomínkou toho, že nikdo z nás nemůže být v klidu ohledně současné situace. Jak uvedla ve svém nedávném proslovu „Musíme změnit téměř všechno v našich současných společnostech […] čím větší je vaše uhlíková stopa, tím větší je váš morální závazek. Čím větší je vaše postavení, tím větší je vaše zodpovědnost“.

Tohle nebyla jen fráze, které by se hezky vyjímala v médiích. Byl to apel zaměřený na politické činitele včetně představitelů měst. Stejně tak jako jednotliví občané musí změnit své chování, musí se i města chopit iniciativy. To nemůže spočívat pouze v respektování cílů udržitelného rozvoje (SDGs) a programů zdůrazňovaných Komisí. Bude to také vyžadovat spontánní přijetí inovativních udržitelných politik.

OP URBACT nabízí mnoho příkladů měst, která šla nad rámec kritérií stanovených v diskusním dokumentu. Jedním z takových příkladů je Síť přenosu BioCanteens. Tato síť zavedením nových procesů třídící linky a podporou biopotravin z místních zdrojů, umožnila školám najít alternativy oproti průmyslově vyráběným potravinám. U některých účastníků to vedlo ke snížení plýtvání potravinami o 80 procent, bez dodatečných nákladů pro obce. Dalším příkladem je BeePathNet, síť navržená tak, aby bojovala proti poškození biologické rozmanitosti podporou chovu včelstva. Zatímco po celém světě včelí populace ubývá, Lublaň je dnes díky této iniciativě domovem pro 180 milionů včel.

Komise správně zdůrazňuje úlohu, kterou mohou hrát technologie při podpoře udržitelné politiky. Digitální nástroje však nejsou jen rychlým lékem a nemohou sloužit jako náhrada za komunitní organizaci. Města jako je Tallinn jsou dobrým příkladem toho, jak by měla vypadat rovnováha. Od roku 1991 pořádá město každý rok kampaň Jarní úklid (Spring Clean Up Campaign). Pomocí televize, plakátů a sociálních medií dokázali zorganizovat hromadný „úklid“ napříč jednotlivými městskými částmi a dokázali se tak vypořádat s odpadem, který se hromadil v celém městě. Technologicky důvtipnější iniciativou na podobné bázi je multimediální platforma Tropa Verde Santiago. Na základě systému odměn v podobě voucherů pro občany, kteří se chovají ekologicky ke svému životnímu prostředí, vytvořilo město novou kulturu recyklace. Vouchery lze zaměnit za skutečné odměny. 

Existují snadné změny, které je možno jednoduše implementovat. Strategie EU se nadále vyvíjí, ale na příslušné instituce je třeba vyvinout tlak, a to i ze strany měst. V nebližší době je ještě stále čas na to, podat Komisi zpětnou vazbu týkající se diskusního dokumentu, a to pomocí platformy Europe Direct. Jedná se o dobrý začátek toho, aby se zajistilo, že nedostatky i nápady ohledně politických priorit či tipy z praxe budou důkladně prodiskutovány. Pokud půjdeme ještě hlouběji, zjistíme, že dokument odhaluje také neustálou potřebu pro šíření znalostí. To však neznamená, abychom znovu vynalézali kolo. Jak ukazují sítě OP URBACT, byly již uskutečněny unikátní projekty, které jen čekají na to, až budou zrealizovány v jiných městech. Osvojení a šíření těchto projektů by bylo bezpochyby užitečným začátkem v propagaci udržitelných postupů na celoevropské úrovni.

Další informace o tom, jak sítě OP URBACT slouží coby průkopníci udržitelného rozvoje, najdete v publikaci „Cities in Action: Stories of Change“.