Bydlení pro všechny – Zkušenosti měst s příkladem dobré praxe OP URBACT s cenově dostupným bydlením

Dostupné bydlení: problém, který se opět vrací k Agendě EU

Před dvaceti lety byl problém s bydlením v evropských městech považován za vyřešený. Velké stavební programy šedesátých a sedmdesátých let snížily nedostatek bydlení, zatímco neoliberální ekonomický obrat a pokles výhod poskytovaných sociálním státem pro ty, jenž byli považováni za nejvíce potřebné (zbytkový systém sociálního zabezpečení) dále snížily efektivní poptávku rodin. Tato umělá rovnováha poptávky a nabídky se náhle proměnila s hospodářskou krizí, která ve velkém rozsahu zasáhla stavebnictví. Obrovský pokles nových bytových výstav spolu s úspornými politikami států (vedoucí k dalšímu snižování sociálních plateb) vedly k rychlému nárůstu problémů v oblasti bydlení. Stoupal nejen počet lidí bez domova, ale i těch, kteří žijí ve velmi špatných fyzických podmínkách a/nebo v přeplněných bytových jednotkách. Dlouhodobým důsledkem finanční krize je také nárůst počtu rodin, kterým hrozí vystěhování za to, že nejsou schopné platit zvyšující se náklady na bydlení.

Ve vynikajícím článku o významu dostupného bydlení napsala Laura Colini následující: „Pokud dostupné bydlení jednoduše znamená, že přiměřené bydlení by mělo být přístupné a cenově dostupné všem – a především těm, kterým hrozí, že budou nebo už jsou méně finančně zaopatření – tak tento význam stále není ve veřejných politikách států z celé Evropy všeobecně sdílen... statistiky Eurostatu o cenové dostupnosti bydlení z listopadu roku 2015 pro rok 2014 vykazují, že 11,4 % obyvatel z 28 členských států EU žilo v domácnostech, kde utratili 40 % nebo více ze svého „ekvivalentního disponibilního příjmu“ na bydlení.“

Bydlení je klíčovým tématem měst s příkladem dobré praxe OP URBACT. „Bydlení“ jako klíčové slovo se nachází v 56 projektech z celkem 97 dobrých praxí. Přestože počet projektů skutečně se zabývajících bydlením je zřejmě menší (zhruba 10), výsledek dokládá, jak je bydlení pro evropská města důležité.

Inspirace a učení se od Barcelony, Dupnitsy a Poznaně

Prevence vystěhování: Příklad z Barcelony ukazuje, jak jsou města svazována národním právním rámcem
Města při navrhování svých vlastních politik v oblasti cenově dostupného bydlení nefungují ve vakuu: o mnoha aspektech politiky bydlení je rozhodováno na národní úrovni. Příklad dobré praxe OP URBACT z Barcelony je toho jasným důkazem.

Když se v roce 2015 stala Ada Colau (dřívější aktivistka zaměřená na bydlení) starostkou Barcelony, politická strategie Barcelony se radikálně změnila a právo na bydlení se stalo jejím důležitým prvkem.

„Bydlení na prvním místě“ je známým postupem měst, která mají citlivou politiku bydlení. Na bezdomovectví reagují tak, že místo toho, aby umístila osoby bez domova do azylových domů, nabízí jim ubytování ze spodní oblasti trhu s bydlením.

Barcelona šla dál a také představila program „Bydlení až na posledním místě“, který se snaží udržet osoby ohrožené vystěhováním co nejdéle v jejich bytech.

Počet plánovaných vystěhování je v Barceloně vysoký, kolem 30 za týden. Dříve bylo hlavním důvodem vystěhovávání neplacení hypotéky. Nyní se hlavním důvodem stává vysoké nájemné, zčásti zaviněné službou AirBnB.

Původním politickým cílem města bylo celkově zastavit vystěhovávání, nebo alespoň umožnit, aby bylo konečné rozhodnutí přijímáno na úrovni místní samosprávy (pro občany nejbližším úřadě) a co nejlépe vědět skutečné okolnosti vystěhování. To by bylo v souladu s návrhy Evropské federace národních organizací pracujících s bezdomovci, organizací Feantsa, nevládní organizací zaměřené na ochranu bezdomovců v celé EU. Bohužel, Barcelona se musela vyrovnat s realitou: ve Španělsku, stejně jako ve většině zemí EU, jsou kompetence v oblasti bydlení rozděleny mezi různé úrovně vlády a poměrně přísné vnitrostátní předpisy týkající se vystěhovávání nemohou být měněny místním úřadem.

Na Festivalu měst OP URBACT v Tallinu byla příležitost probrat barcelonský případ v mezinárodní perspektivě. V Polsku národní právní předpisy řešící problematiku bydlení neumožňují vystěhovat rodiny na ulici. Program „Bydlení až na posledním místě“ v Barceloně, který se zabývá přibližně 80 % případů vystěhování, buď tento proces zastaví, nebo nabídne náhradní ubytování rodinám, u kterých se vystěhování nelze vyhnout, nebude v Polsku zapotřebí, jelikož právo na bydlení je zajištěno (při nejmenším pro rodiny) národními právními předpisy. Není divu, že si zástupci Barcelony a Poznaně vyměnili své vizitky: Barcelona totiž vypadala, že má zájem polské předpisy o bydlení podrobněji prostudovat.

Jak města Dupnitsa a Poznaň definovala způsobilost k dostupnému bydlení, aby zasáhla konkrétní část populace

Dostupnost bydlení je komplexní téma. Jak ukazují případy Dupnitsy a Poznaně, v zemích EU neexistuje univerzálně přijatelná definice. Limity příjmů, které jsou klíčovým prvkem určování způsobilosti pro dostupné bydlení, musí být definovány lokálně.

„Domov pro všechny“, příklad dobré praxe města Dupnitsa (Bulharsko), byl zacílen na výstavbu 150 nových sociálních bytových jednotek pro zranitelné rodiny. Způsobilost k přidělení nových sociálních bytů byla definována podle následujících kritérií: být státními občany Bulharska žijícími ve městě Dupnitsa minimálně 5 let; nedisponovat nemovitostmi vhodnými pro trvalé bydlení; nedisponovat vlastnickým právem k nezastavěnému pozemku, nevlastnit továrny, dílny, obchody, sklady pro obchodní a jiné komerční využití; nedisponovat žádným vlastnickým právem včetně motorových vozidel o celkové hodnotě větší, než je tržní hodnota bytu ve městě Dupnitsa. Kromě těchto faktorů byl horní limit příjmů stanoven následujícím způsobem: jedna čtvrtina celkového ročního příjmu domácnosti by měla být nižší než tržní cena za pronájem domu, který odpovídá potřebám domácnosti.

Počet obyvatel, kteří byli na základě těchto faktorů považováni za způsobilé pro získání sociálního bytu, byl mnohem vyšší než počet dostupných bytů. A tak byl zaveden systém druhého stupňového hodnocení podle zaměstnanosti, věku, vzdělání, zdraví a rodinného stavu. V rámci tohoto žebříčku byly šance pro rodiny vyšší, pokud mají partneři zaměstnání (na rozdíl od nezaměstnaných), jsou ve středním věku (na rozdíl od mladších a starších); dosáhli vyššího vzdělání (na rozdíl od méně kvalifikovaných); jsou samoživiteli nebo mají mnoho dětí (na rozdíl od rodin bez dětí).

Shrnutí: Ve městě Dupnitsa měli možnost získat nový sociální byt ti lidé, kteří nedisponovali žádným majetkem a měli střední nebo nižší příjem. V rámci této skupiny však měli výhodu lidé vzdělanější a zaměstnaní. Tato kritéria svědčí o úsilí městského úřadu vybrat mezi obyvateli ty potřebné, kteří mají zřejmě větší ambice se učit a pracovat (což znamená vyloučení „nepřizpůsobivé chudiny“).

Poznaň vyvinula jiný postup, zaměřený na udržení vysokoškolských absolventů a mladých talentů ve městě, skrze poskytnutí cenově dostupného pronájmu bytu až na 10 let. Nájemci jsou vybíráni podle několika výběrových kritérií: měli by být v posledních pěti letech absolventy vysokoškolského studia, být mladší 36 let a neměli by v Poznani vlastnit žádný jiný byt. Musí také v Poznani pracovat nebo podnikat a platit zde daně. Je zde také horní a dolní hranice pro jejich příjem.

V obou městech byl nový program bytové výstavby zaměřen na dostupné bydlení pro určité skupiny obyvatel. Za účelem dosažení tohoto záměru využívaly oba programy zajímavou kombinaci horních a dolních limitů: horní limit pro příjem a majetek zaměřil program více na potřebné obyvatele, ale zároveň dolním limitem pro příjem (nižší/minimální příjem, kritérii pro vzdělání a zaměstnání) vyřazoval ty, kteří jsou nejchudší, nejméně vzdělání nebo dlouhodobě nezaměstnaní.

Druhá část podmínek se samozřejmě může zdát velmi kontroverzní, což dobře ilustruje složitost tématu cenově dostupného bydlení.

Jak to udělat? Rozhodující dopad institucionálního pozadí

Takové programy mohou v závislosti na jejich zaměření aplikovat velmi odlišné nástroje, ať už se jedná o udržení zranitelných rodin v jejich bytech, zlepšení kvality bydlení nebo výstavbu nových bytů pro konkrétní skupiny obyvatelstva.

Města s dobrou praxí OP URBACT, která zde byla zmíněna, sdílí silnou politickou vůli rozvíjet politiku bydlení se sociálními cíli a rozvinula odpovídající odborné kapacity v rámci místní samosprávy, aby tyto programy řídily.

Rozdíly najdeme i v dalších detailech, např. Poznaň vytvořila Asociaci pro sociální bydlení (PTBS), veřejnou společnost, která může řídit bytový program pro absolventy, zatímco ostatní města takové instituce nemají.

V Tallinnu se intenzivně diskutovalo o tom, do jaké míry je potřeba, aby města vlastnila bytové společnosti, aby mohla úspěšně implementovat programy pro cenově dostupné bydlení. Tato diskuse vedla k další výměně mezi Antverpami a Poznaní. Antverpy svou vlastní bytovou společnost nemají. Zástupci města se začali zajímat o projekt Poznaně, týkající se bydlení pro absolventy, a uvažovali, zda by takový program mohl být realizován i na základě pronajímání bytů od soukromníků.

Učíme se od jednoho koutu Evropy ke druhému

Hodina a půl není příliš času na diskusi o tak složité otázce jako je dostupné bydlení. Příklady dobré praxe prezentované v tomto panelu na Festivalu měst OP URBACT vyvolaly mnoho zajímavých dilemat, jako například, které skupiny obyvatel potřebují pomoc s cenově dostupným bydlením, jak lze nejlépe provádět jejich výběr (příjmy a další výběrová kritéria) a do jaké míry je pro to potřebné institucionální zázemí veřejnosti. Vedle těchto otázek bylo pozoruhodné vidět, jak se dobře rozvinutá a bohatá západoevropská města (Barcelona a Antverpy) začala zajímat o učení se z inovativních příkladů vypracovaných v méně bohatých městech nových členských států (Poznaň a Dupnitsa). Doufám, že výměna mezi těmito příklady dobré praxe v rámci Festivalu měst OP URBACT v Tallinnu a čerstvě vytvořená spojení mezi městy budou trvat dlouho a v budoucnu povedou k novým Sítím přenosu.

O tomto tématu si můžete přečíst více ve článku „Nový přístup k bydlení: inovativní nabídka Poznaně pro udržení mladých talentů ve městě“ od Karoliny Prymas.

Autor článku: Ivan Tosics